O Lennonovi,třiceti letech a večné slávě

8. prosince 2010 v 18:30 |  Aktuality
Je to dneska přesně třicet let,co byl zavražděn John Lennon.
Vyšlo o něm speciální vydání Reflexu,na jehož obálce je velkými písmeny napsáno John Lennon-Den,kdy zemřela hudba.

Nevím proč,ale tenhle den mi připomněl hrozně moc věcí.Jednak to,že už je to třicet let,a pořád jako kdyby se to stalo dneska.A především mi to připomnělo,jak jednou Lennon prohlásil,že Beatles jsou
slavnější než Ježíš.Napadlo mně, jednou slavnější od tý doby navždycky.

Byl někdo jinej,než na první pohled vypadal,a možná ještě někdo jinej,než pohled druhej,ale to co dokázal (ať už v hudbě,nebo v tom,jak změnil lidi a svět),mu upřít nemůžeme.

Nebrečím,a přece to ve mně vyvolává hodně.Je to zvláštní.
Příběh skončil a přece pokračuje.
lenn
 

Přehledně a esteticky.

9. září 2010 v 19:39 | S. |  Aktuality
Tak nějak jsem se snažila,aby vypadalo nové menu.

Ani pohádky někdy nekončí šťastně..

3. září 2010 v 18:07 | Sarush |  Aktuality
asi je to tak lepší.
 


Hudba aneb možná je to trochu jinak

23. srpna 2010 v 23:48 | Sarush |  Aktuality
Tohle "Téma týdne" mi konečně dává příležitost k sepsání článku-dřív se mi daná témata buď ani nelíbila a v podstatě bych o nich ani neměla co říct,nebo jsem to prostě propásla.

Hudba

"Jen co mám sluchátka v uších,jsem ve své vlastním světě.."

"Music is my life.."

"Bez hudby ani den..."


Pod tímhle velmi často vyřknutým výrazem si každý představí to svoje,něco,co mnohdy překovává hranice lidské intimity.Je něčím,co je sice na první pohled velmi snadno popsatelné,ale u každého 
tak nějak odlišné.

Tóny,jež dokáží povzbudit či probudit dávný smutek,naštvat,inspirovat a dokázat v nás najít ty nejhloubější sny.A texty,o nichž často ani moc nepřemýšlíme,jejichž smysl nám někdy tak nějak uniká,a které někdy ani nepochopíme.

Nebudu o sobě říkat,že bych bez hudby nevydržela jediný den a že je můj život.Není.Ale hudba mi dala a vzala neskutečně hodně,za což jsem ráda.Mám ráda ty protančený letní noci u obrovskýho repráku kde je pro vás ta písnička náhle něco víc,nebo ji alespoň vnímáte trochu hlouběji.

A upřímně.Nechci a nebudu se omezovat na jeden jedinej styl,ikdyž jsem to tak chvíli tak trochu snažila dělat.Potřebuju si vybírat mezi různými deskami,podle nálady,pokud si mám možnost vybírat,pak chci z hudby dostat co nejvíc.

Ať už je to punk,klasika,metal či Beatles nebo Lady Gaga(to už je opravdu extrém,nicméně je to 
jediná popová hvězdička,kterou jsem si oblíbila.)

Za případné chyby v textu se omlouvám.



Italy,Austria-fotky.

14. srpna 2010 v 14:07 | Sarush |  Zážitky
Nedávno jsem byla na několik dní v Rakousku a Itálii.Zde je výběr těch nejzajímavějších fotografií.
no horses
Taková hloupost na začátek.Co já bych dala za takový značky u nás,jestli mě chápete:D

Fetka

8. srpna 2010 v 22:14 | Sarush Fallen |  Povídky
Ne tolik povedená povídka,nicméně dám ji sem.
Mimochodem,nijak to nesouvisí se mnou ani s žádnou mojí známou.:)Příběh je čistě vymyšlený.

Smrt na palouku se sněhovou pokrývkou

13. července 2010 v 21:40 | Sarush |  Povídky
 "Učila jsem se zabíjet,protože to byl jediný způsob,jak zůstat naživu.Ale pak se z toho stala vášeň."


Toho dne viselo nad krajinou odstrašující ticho.
Chladné,mrazivé a nepřístupné.
Toho dne tu několik mužů nalezlo smrt.

Opuštěný palouk s několika stromy,dávno vyhaslým ohništěm,pokrytý sněhem,jež byl potřísněný
krví.

A přec mohli být rádi,že osoba,jež jim prokázala službu,se zhostila svého úkolu zrovna takhle.
Profesionálně,bez citů,se ctí,bez dlouhých muk a nekonečné bolesti.

Chystali se zrovna k odpočinku,když uslyšeli zaržání koně.Nevěnovali mu přílišnou pozornost-tak
daleko od města zas nebyli.

Jezdec seskočil z koně a vydal se k nim.Muž si všiml,že k jeho údivu není jezdec,ale jezdkyně.
V temném černém plášti,obtáhlých šedých kalhotách a velmi vysokých černých jezdeckých botách.
Nemohl rozeznat,jestli to,co drží ruce,je meč.

Šla rozhodným krokem.V její tváři nebyla ani lítost,ani nenávist,ani rozčilení-vůbec nic.
Oni ji jen sledovali,to se jim stalo osudným.
Zareagovali přiliš pozdě.

Dřív než stačili sáhnout po svých zbraních,temná tanečnice s mečem vplula mezi ně.
Stačili ještě zahlédnout záblesk čepele jejího meče.A pak už nestihli vůbec nic.
Ani bránit se,dokonce ani vykřiknout poslední slova.Ona jim to nedovolila.

O několik vteřin později leželi ve sněhu v krvi tři mrtví muži.

Celé to proběhlo v absolutním tichu,jediným zvukem byly její kroky.

Ona přejela jejich těla jediným pohledem,otřela krůpěje krve z čepele a zasunula ji do pochvy.
Ani teď,kdyby ji někdo z povzdálí sledoval,by v její tváři nespatřil radost.

Ty nejoblíbenější..

7. července 2010 v 21:48 | Sarush
Ignorance is bliss.

Cosi končí,cosi začíná..

24. června 2010 v 23:14 | Sarush |  Aktuality
Trpěla jsem nutkáním napsat článek.

Včera jsem po dosti dlouhé době prošla blogy,které mám uvedeny zde jako "oblíbené". Ani jsem se nestačila divit,co všechno se změnilo.Někteří,kteří web změnili(mnohdy k lepšímu)a dali mu nový nádech.Mnozí,co svoji pouť na stránkách blog.cz skončili.A taky ti,co tu teprve začínají.

Vadí mi,když někdo říká,že každej má svůj určitej nezvratnej osud.Když říká,něco,aniž by se zamyslel,že to může mít taky jinej úhel,ze kterýho by to mohl posoudit.Nebo když říká,že skončí
jedno,skončí i druhé.Vadí mi,když říká,jaké má skvělé přátele,co by jej nezradili v nejhorším,a přitom jej prachobyčejně o deset minut později někde pomlouvá.Vadí mi,když dělíme svět na dobré a špatné věci nebo chytré a hloupé lidi.Nechápu svět jakožto bandu pitomců,kteří si mězi tím vším ještě stačí nalhávat,že ani náhodou nejsou povrchní.

Proč pořád do všeho pleteme jenom své vlastní zájmy a nedovedeme se chovat normálně,bez předstíraného opovžení a arogancí k okolí,spolu s tak drsně vypadajícím cynismem a egoismem?
A proč to vlastně řeším já,která má k tomuhle sklony?

Copak si fakt můžeme hrát na něco,na co nemáme?Spíš jen nejsme schopni uhrát tu roli,kterou jsme si vymysleli,abychom udělali dojem na zkurvenou společnost.Jenže za chyby platíme víc,než by jsme čekali,zatímco kdybychom tiše seděli,vůbec bychom neměli takový problémy.Ale copak můžeme se
svojí hrdostí ustoupit a říct,že to tentokrát bylo k ničemu?Proč vlastně?
Proč si raději nevymyslet způsob,jak začít buzerovat toho druhého,dát najevo svoje opovržení k němu a ještě přednést svoji kamennou tvář?

A proč vlastně ne?

Přátele přece ztratím raz dva.K čemu mi vlastně,zkurvysyni jedni?Ale mít obdivovatele,sebevědomí a dobrej pocit,to už něco je.

A víte co?Vlastně je to úplně jedno.Kdyby byla dobrá a špatná cesta,na kterou by jste se asi dali?
Že nic takového není a nikdy nebude?Nevadí.

Protože celej článej je sbírka slátanin o ničem...

Už se těším,jak budu ke konci prázdnin sbírat ve velikánským opuštěným sadu sladké červené třešně,číst knihy a celá civilizace mě bude zajímat asi tak,jako otázka,kdo o mně kdy řekl jakej drb.

Raděj se vzdaluju,třeba mě nikdo neukamenuje.Howgh..

Bylo vás tu 5000,aneb připijme si!

21. června 2010 v 19:16 | Sarush |  Aktuality
Jaja.Dneska zapnu web a co nevidím.Počitadlo ukazuje,že počet návštěvníku téhle stránky překročil 5000.A to-aspoň podle mě-už za zmínku stojí. Blog už mám skoro rok a půl.
Vlastně těch 5016 ano tolik není,ovšem vzhledem k tomu,jak se tomu věnuju.Přiznejme si,že to tu trošku vymírá.Vím,že slibovat horu článků(třeba o prázdninách),je asi zbytečné,ale slibuju,že se pokusím.
TOPlist
A víte co,když jsme u toho?Pro ty,co tenhle web aspoň trošku znají,zkuste napsat do komentů,co se vám tu líbí,co je podle vs dobré,co se vám tu nelíbí a jaké články byste ode mě nejraději četli.
Nemám moc inspirace a nápadů a tohle by mi to mohlo usnadnit.Ikdyž to spíš bych asi měla vědět sama,což?
sarush

Další články


Kam dál